July 26, 2012

PRAŽSKÝ BÁSNIK

Josef Sudek / 17.3.1896-15.9.1976

Viete, milý pán, niekedy musíte počkať, ako to vyjde, hovorieval Josef Sudek svojim žiakom. Odvolával sa na náhodu, i keď práve on uctieval viac remeslo a veril, že tak sa dá dopracovať k dokonalým fotografiám. Možnú hru náhody pripomínal aj preto, že rozhodla o jeho osude. Keď v roku 1916 bojoval na talianskom fronte, zasiahli mu pravú ruku črepiny granátu a amputovali mu pravú pažu. Kníhviazačské ambície musel zavesiť na klinec. A tiež rýchle životné tempo.
Dostal do daru fotoaparát a s jednou rukou sa mu začal naplno venovať. Študoval v Prahe u Jaromíra Funkeho, založil Českú fotografickú spoločnosť. Namiesto toho, aby viazal knihy, sa teda prehrabával fotografiami a početnými monografiami, ktoré vychádzali už počas jeho života. Patril medzi tých, čo tragédiu dokážu premeniť na životnú šancu.
Zaradil sa medzi najzbožňovanejších medzivojnových českých fotografov a ohromil aj v zahraničí. Znamenie: progresívne myslenie a vytrvalé hľadanie dokonalosti. Optimálny mix pre fotografa.
O drobných digitáloch sa vtedy nikomu ani nesnívalo a Sudek sa po Prahe a českých kopcoch vláčil s velikánskymi a ťažkými drevenými komorami. Tie rozmerné bedne s dlhonohým statívom, ktoré vzbudzovali v okolí úsmev na tvári, boli jeho neodmysliteľné sprievodkyne a cez ne vnímal svet.
Každá krajina má svoj presný čas. To je logické. Keď som niekam prišiel, napríklad o maličkú chvíľku neskôr alebo druhý deň v ten istý čas, bolo to vždy niečo úplne iné, vysvetľoval Sudek. Teoretičke fotografie Daniele Mrázkovej to vysvetlil takto: Nič sa nemá unáhľovať, fešandičko. I keď sa zdá, že je niečo nemenné, tak sa to nejako zvrtne a je to zase úplne inak.
Stretnúť ducha Josefa Sudeka dnes možno na Malej Strane v Prahe v nádvorí domu č. 28 na Újezdě, kde bol jeho ateliér. Tam si trénoval prácu so svetlom, ukladal si do zátiší jabĺčka, mušle, ruže, vázy, flakóny tak, aby s nimi ako citlivý parfumista miešajúci omamný parfum, namiešal správnu kompozíciu so svetlom. Veril, že zátiším sa môže fotograf vypracovať k dokonalosti. Z ateliéru tiež nasnímal cez melancholicky zarosené okno známy cyklus Okno môjho ateliéru.
Z tohto domu sa vždy, keď prerazilo slnko, ponáhľal do sadov na Petřín a počas jesenných podvečerov ku Karlovmu mostu. Dokonca sady na Petříne mu raz tak učarovali, že hneď zabudol na to, že práve bol na ceste prihlásiť sa o úradnícke miesto. Postupne Prahu dobre spoznal, tak ako vlastný biorytmus.
Vedel, kedy a kde uchmatnúť správne mäkké svetlo, prudké neobľuboval. To, čo dodnes vníma návštevník jeho výstav alebo čitateľ jeho kníh, je okúzľujúca atmosféra.
Josef Sudek bol tichý, žil sám, nikdy sa neoženil. Vraj nikdy neprišiel na vlastnú vernisáž. Pražský básnik zomrel osemdesiatročný v Prahe. Návod na život? Keď ma niekto naštve, tak si ho predstavím v posratej nočnej košeli a hneď je mi lepšie.


Milý  a  drahý  Sudku!
Je tomu  už  půl století a  možná  ještě  rok, dva  navíc, co jsme  se  prvně  setkali  a rychle  spřátelili.Toto  přátelství, ničím  za  celý  život  nezkalené, trvalo  až  do  dne  Tvé  smrti, tak  náhlé.
Možná, že  Ti  Tví  známí  vyčítali,  jak  málo  jsi  dbal  o  své  zdraví. Ale  ta  velkorysá  nedbalost  v  tomto  ohledu  patřila  cele  k Tvé  jedinečné  osobnosti,  která  byla  tak  ojedinělá  ve  světě  umění. Ale  nikdo  z nás  ani  netuší,  jak  bylo  těžké  zápasit  se  smrtí  člověku  s  jednou  rukou. Půl  století a ještě  víc  pracoval  jsi  na   svém  místě  s obdivuhodnou  pílí  a  houževnatostí.
A  tak, i přes  krutou  nepřízeň  lidského  údělu, dospěl  jsi  k mistrovství  a  snad  jako  jedinému  se  Ti  již  dávno  podařilo  dokázat,  že  fotografie, tvořené  s vyšším  záměrem  uměleckým,  patří  opravdu  do  výtvarnictví  a  pod  křídla  jedné  z desatera  Můz.  A  to  vším  právem!  Vidíval  jsem   Tě často  při  práci,  jak  jsi  zápolil  s těžkým  aparátem  a  těžkým  stativem,  jak  musel  sis  pomáhat  svými  ústy  a  zuby,  abys  pak  nakonec  v nepředstavitelně  primitivní  pracovně  zvedl  k světlu  z lázně  malý  výtvarný  zázrak. Ti, kdož  jej  spatřili, mohli  jen  žasnout, jak  z prosté  a obyčejné  skutečnosti, jinými  třeba  stokrát  nazírané  a  nikdy  nepovšimnuté,  dovedl  jsi  objevit  tolik  podivuhodné  krásy. V běžném  hovoru,  ve  chvíli  pohody,  jako  malý  projev  radosti  a  jako  tečku  za  tvrzením, nebo  ve  chvíli  nepohody  jako  zaklínadlo  a vykřičník,   užíval  jsi  drobného  úsloví, které  jsme  tak  rádi  z Tvých  úst  slyšeli: A  hudba  hraje!
Tato  tři  slova  v Tvém  životě  nebyla  nikterak  náhodná. Kolik  koncertů  jsi  za  svůj dlouhý  život  vyslechl. Bylo  jich  na tisíce. Sedával  jsi  skromně  na  schůdku  v místech  pro  stání,  nebo  Tvá  hlava  s neholenou  bradou  objevila  se  někde  u  varhan. (S toaletou  nemíval  jsi  mnoho  starostí). To  ovšem  nikomu, kdo  Tě  znal,  nikdy  nevadilo.  A  znaly  Tě  tisíce  pražských  lidí.  Tato  podřadná  místa  v koncertních  síních  však  Ti  rovněž  pranic  nevadila,  abys  byl  jedním  z nejlepších  a  nejvděčnějších  posluchačů. Bylo  těžko  si  bez  Tebe  představit  význačný  koncert.  A  obsáhlé  cykly, jako  třeba  cyklus Mozartův,  vyposlechl  jsi  od  prvního  tónu  do  posledního.  Tvůj  život  bez  hudby  by  zřejmě  byl  pro  Tebe  nemožný.  Vždyť  hudba se  ozývá  i  z Tvých  fotografií.  A  nemusí  to  být  ani  obrázky  z Janáčkových  Hukvald.
Nuže, milý,  hudba  pro  Tebe  již  navždy  umlkla.  A  Ty  věrný  posluchač velkých  a  rozlehlých  oratorií  Bachových, ocitl  jsi  se dnes  v síni,  kde  se  ozývá  hlavně jen  pláč a  hudba  jen  krátce, když  doprovází  mrtvé  tělo  do  plamenů.
Ale ještě  chvíli  jsi  tu  s námi.

A  hudba  hraje!
Za  chvíli  však  zmlkne  docela! A  my  Ti  budeme  z ní  pozdravy  a vzpomínky  posílat  do  toho  věčného  a  hlubokého  ticha,  a budeme  se  těšit,  že  Tvé  dílo  neshoří  s Tvým  tělem.
Josefe  Sudku,  sbohem!
Jaroslav  Seifert