Marc Garanger
Co je to nahota? Opravdu jenom to, co vidíme na povrchu, když člověk odhodí oděv? Portréty žen, které proti své vůli, navzdory své víře i kultuře, odkryly svou tvář, ukazují, že to nemusí být tak docela pravda.
Výpověď v jedné fotografii, v jediném pohledu ženy. Hrůzy alžírské války, která se odehrála mezi lety 1954 až 1962, nemohly být zachyceny průkaznějším způsobem. Přitom prvotním účelem nebylo nafotit reportáž, ale obyčejné „pasovky“ obyvatel jedné alžírské vesnice, kterou hodlala francouzská armáda v roce 1960 srovnat se zemí.
Úkol vyfotit více než dva tisíce portrétů za jediný den dostal teprve pětadvacetiletý mladík Marc Garanger, kterého si šéf francouzské armády vybral na základě jeho desetileté zkušenosti s fotografováním. Rovněž pro Garangera to byla traumatická zkušenost, které se musel zhostit pouze z donucení a pod výhrůžkou násilí.
Největší trauma zažívaly přirozeně focené ženy. Nejen, že to byla jejich první zkušenost s fotografováním, ale byly donuceny poprvé odhalit svou tvář cizímu muži. Při portrétování byli přítomni i ozbrojení muži se samopaly přes rameno a velitel vojsk. Ve tvářích většiny žen se odráží bezprostřední emoce jako strach, zoufalství a bezmoc, které při focení prožívaly, z tváří některých žen lze ale vyčíst i nenávist a odpor. Pohled v té chvíli pro ženy představoval jedinou zbraň, kterou měly.
Po válce Marc Garanger tyto snímky zveřejnil na výstavě, jako kritiku vůči teroru, kterého se francouzští vojáci dopouštěli. Od té doby byly fotografie vystaveny už více než na 300 místech. V roce 2004 Garangerovi reportáž, objednaná deníkem Le Monde, umožnila znova se vrátit na ono místo a znova fotografovat Alžířany a Alžířanky, s nimiž se zde před 50 lety setkal.
